Závěrečná jízda: když zkušený řidič najednou neumí ani držet volant 

Řídili jste deset, dvacet nebo třicet let. Najeli jste desetitisíce kilometrů, projeli půl Evropy, zvládli dálnice, centra velkých měst i parkování na místech, kam by se jiní báli nacouvat s nákupním vozíkem.

A pak přijde praktická zkouška v autoškole.

Vedle vás sedí učitel. Vzadu komisař.

A vy najednou přemýšlíte, jestli vůbec umíte odbočit doprava.

Vítejte u přezkoušení odborné způsobilosti.

Zkušený řidič má jednu velkou nevýhodu. Je zkušený.

Začínající řidič se učí všechno od začátku. Zkušený řidič má naopak za sebou roky nebo desetiletí provozu — a s nimi také spoustu automatických návyků.

Některé jsou výborné.

Některé méně.

A některé jste dělali tak dlouho, že už vůbec netušíte, že je děláte.

Řidičský průkaz se navíc průběžně "nepřezkušuje". Člověk může řídit desítky let, zatímco se mění pravidla, dopravní prostředí i způsob, jakým se dnes v autoškole některé situace učí a při zkoušce hodnotí.

Proto může být přezkoušení paradoxně psychicky velmi náročné právě pro člověka, který řídit umí.

Oranžová? Tady začíná adrenalin

Jednou z nejcitlivějších situací při praktické jízdě je světelná signalizace.

Oranžový signál znamená povinnost zastavit. Výjimkou je situace, kdy je vozidlo při rozsvícení oranžového signálu už tak blízko, že by řidič nemohl bezpečně zastavit.

A právě slovo bezpečně je podstatné.

Cílem tedy není zahlédnout žlutou a předvést komisaři nouzové brzdění hodné akčního filmu.

Zkušený řidič by měl situaci před křižovatkou sledovat s předstihem, přizpůsobit rychlost okolnostem a být připraven bezpečně zastavit, pokud se signál změní.

Na některých křižovatkách mohou zkušenosti a pozorování provozu napovědět, že se fáze signalizace blíží ke změně — například podle signalizace pro chodce na jiné části křižovatky. Není to ale pravidlo, na které lze spoléhat. Rozhodující je vždy světelný signál určený pro váš směr a aktuální dopravní situace.

Zrcátka nejsou dekorace

Další disciplína: změna směru jízdy.

Po letech za volantem často stačí zkušenému řidiči krátký automatický pohled a přesně ví, co se kolem něj děje.

U zkoušky je ale potřeba mít přehled o situaci před zahájením manévru i v jeho průběhu a používat odpovídající zrcátka podle toho, kam se chystáte jet.

Odbočujete?

Měníte jízdní pruh?

Objíždíte překážku?

Zařazujete se?

Nejdříve vědět, co se děje kolem vás. Potom jednat.

Nestačí celý svět sledovat jen vnitřním zpětným zrcátkem. Boční zrcátka dostala automobilka do výbavy vozidla z určitého důvodu.

A komisař o jejich existenci zpravidla ví.

Jednou rukou možná řídíte skvěle. Teď ji ale vraťte na volant.

Po dvaceti letech řízení vypadá zkušený řidič někdy velmi pohodlně.

Levá ruka na volantu.

Pravá odpočívá na řadicí páce.

Všechno pod kontrolou.

Možná.

Jenže praktická zkouška není vhodná chvíle k demonstraci toho, jak elegantně dokážete řídit jednou rukou.

Volant ovládejte bezpečně oběma rukama vždy, když situace nevyžaduje provedení jiného úkonu. Po přeřazení není důvod nechávat ruku odpočívat na řadicí páce.

Řadicí páka není loketní opěrka.

A komisař opravdu nepotřebuje vidět, že jste za posledních dvacet let zvládli vypěstovat velmi pohodlný styl řízení.

Zóna 30 znamená opravdu třicet

Zkušený řidič může mít tendenci rychlost odhadovat "podle pocitu".

Při zkoušce je lepší tento talent na chvíli odložit.

Je-li nejvyšší dovolená rychlost 30 km/h, 30 je maximum, nikoli orientační návrh. Je proto rozumné nechat si přiměřenou rezervu, zejména tam, kde může rychlost snadno kolísat.

To ale neznamená, že existuje nějaká univerzální "zkoušková rychlost" 25 nebo 27 km/h. Rychlost musí vždy odpovídat konkrétní situaci.

Jinými slovy:

Nejeďte na hraně limitu. Ale ani bezdůvodně neplazte provoz.

A modrá sedmdesátka nemusí znamenat zákaz jet osmdesát

Tady se vyplatí zopakovat rozdíl mezi nejvyšší dovolenou rychlostí a doporučenou rychlostí.

Pokud značka pouze doporučuje určitou rychlost, nejde automaticky o stejný zákaz jako u značky stanovující nejvyšší dovolenou rychlost.

Současně ale neplatí: "Je tam doporučených 70, takže musím jet 80."

Rychlost vždy volíte podle zákonného limitu, dopravního značení, stavu vozovky, rozhledu, provozu, počasí a dalších okolností.

A při zkoušce se hodnotí také to, zda dokážete jet plynule a přiměřeně situaci.

Zkušený řidič se tedy musí vyhnout oběma extrémům: překračování limitů i bezdůvodně pomalé jízdě, která ukazuje nejistotu, touhu přesvědčit komisaře, že jste značku v-i-d-ě-l-i a n-e-p-ř-e-h-l-é-d-l-i, nebo může komplikovat provoz.

Kondiční jízda není doučování pro někoho, kdo neumí řídit

Právě naopak.

Pro člověka, který řídil dvacet nebo třicet let, může být několik jízd s dobrým instruktorem mimořádně užitečných.

Neučí se totiž znovu rozjet auto.

Potřebuje zjistit:

Co dělám automaticky? Co už dnes není správně? Co při zkoušce musím dělat jinak? A čeho si vůbec nejsem vědom?

Instruktor může během jediné jízdy objevit několik návyků, které řidiči připadají naprosto normální.

Ruka na řadicí páce.

Nedostatečně zřetelná kontrola situace.

Přílišná jistota při příjezdu ke křižovatce.

Jízda těsně pod rychlostním limitem bez dostatečné rezervy.

A řidič sedí vedle něj a říká:

"Ale takhle jezdím třicet let."

Přesně.

A právě proto může být tak těžké to změnit.

Největším soupeřem nakonec nemusí být komisař

Může jím být vlastní nervozita.

Umíte parkovat.

Parkovali jste tisíckrát.

Jenže tentokrát někdo sleduje každý pohyb.

Zkontrolujete jedno zrcátko. Druhé. Potom vás napadne, jestli jste dostatečně zkontrolovali první. Začnete přemýšlet, kde přesně máte ruce. A v okamžiku, kdy začnete vědomě řídit něco, co jste dvacet let dělali automaticky, připadáte si jako první den v autoškole.

To je na přezkoušení zkušeného řidiče možná nejtěžší.

Nesnažte se dokazovat, že jste zkušený řidič

Ukažte, že jste bezpečný, pozorný a předvídavý řidič.

To není totéž.

Praktické přezkoušení není soutěž o největší počet kilometrů na tachometru ani příležitost předvést svůj dvacetiletý řidičský styl.

Je to zkouška toho, zda dnes dokážete vozidlo bezpečně ovládat, správně reagovat na provoz a respektovat pravidla.

A pokud vám po první kondiční jízdě připadá, že jste za posledních dvacet let zapomněli úplně všechno?

Možná ne.

Možná jste jen poprvé po dvaceti letech začali znovu přemýšlet nad tím, jak vlastně řídíte.

A právě od toho příprava je. A jak říká jeden můj oblíbený instruktor autoškoly z Šumperka: " KAM SE NEVLEZU, TAM SE NECPU!"